Očkování stresem podle prof. Pavla Koláře

Lidé jsou oslabeni komfortem
Člověk se musel od počátku své existence naučit vzdorovat rozmanitým stresovým vlivům. Tělesná zátěž, zima, horko, nedostatek jídla a tekutin, bakterie, viry, paraziti, nedostatek spánku, nemoc, bolest apod. zasahovali naše životy od nepaměti. Dnes umíme těmto stresorům nastavit bariéru, o to více se však stáváme vůči nim zranitelní. Přehnanými bariérami je potlačena naše schopnost přirozené adaptace, která organizmu umožňuje na stresory přiměřeně reagovat a při jejich opakovaném působení s nimi účelněji a úsporněji bojovat. Lapidárně řečeno, zmíněné stresory na nás vytváří tlak a my mu musíme umět vzdorovat, jinak jsme zranitelní. Musíme vytvořit takovou reakci – protisílu, aby nás stresor co nejméně vychýlil z rovnováhy tělesné i psychické. Naši resilienci vůči stresorům můžeme vnímat jako schopnost odolávat nepříznivým silám, zvládat obtížné situace a překonávat krize nejrůznějšího druhu. Jde o vztah mezi dvěma proti sobě působícími silami.

Bariéru našim přirozeným stresorům, a tím i adaptaci na ně, dnes staví komfort a blahobyt. Není třeba se tolik hýbat, tělesná práce ustoupila mechanizaci, máme dostatek potravin, můžeme se teple obléknout, dobře obout, máme silnou dezinfekční ochranu před bakteriemi a viry, ty nejlepší ochranné krémy před sluníčkem, máme také sociální jistoty atd.Pokroky v technologii, v chemických a lékařských vědách, to všechno má lidské utrpení zmírňovat a člověka ochraňovat, paradoxně ho to však i oslabuje. Zvykli jsme si na život v "blahobytu" a bezpečí, a v důsledku toho náš organizmus zpohodlněl, oslabil své smysly, intuici, vnímání souvislostí, a postupně ztrácí svou psychickou i tělesnou odolnost, kterou potřeboval v době, kdy musel žít ve větším souladu s přírodou bez výraznější pomoci dnešní techniky a medicíny.

Stres v dnešním pojetí by naše předky rozesmál
Náš organizmus je vybaven zvládat mnohem obtížnější podmínky, než v jakých nyní žijeme. "Jsem v hrozném stresu." Nad důvody vyřčení této věty je třeba se vážně zamyslet. Vezmeme-li totiž všechny možné parametry – průměrnou délku života, kojeneckou úmrtnost atd. – a konfrontujeme-li je s dobou před sto nebo sto padesáti lety, zjistíme, že se máme, měřeno dnešní optikou, ve všem nesrovnatelně lépe, a tak bychom měli prožívat i šťastnější život. To však není pravidlem. Problém přitom netkví ani tak v množství stresu, jako v tom, jak ho čteme v našich myslích, co vůbec považujeme za stres a jak jsme vůči němu tělesně a psychicky odolní. Máme se tedy mnohem lépe, ale život čteme v jeho obtížích stále stejně. Dnes už není stresem zoufalství z marného hledání potravy či útěk před divokou zvěří, ale obavy ze zkoušky, z ranní porady, ze selhání při sportovním zápase, strach z rozbité pračky, hypotéky apod. Člověk se tedy neorientuje jen podle situací, které ho skutečně ohrožují, ale i podle toho, jak je čte a jaký jim přikládá význam. Někdy stačí malé ťuknutí a svět se nám zhroutí před očima. Náš ochranný obal se rozpadne jako soška z porcelánu. Je proto třeba neustále odkazovat na poučení z historie a připomínat, že kýžená kvanta příjemných prožitků a života v pohodlí nenastávají automaticky, že nejsou samozřejmostí. Někdy je zkrátka nezbytné prodírat se celými trsy nepříznivých okolností, které člověka při jeho putování životem potkávají a na něž musí být připraven.

Co nás nezabije, to nás posílí
Zásadní otázkou tedy je: Co nás před dopady zátěžových situací, a tím i před nemocemi s nimi spojenými, přirozeně ochraňuje? Rozhodně to není defenzivní strategie, tzn. nastavení neprodyšné bariéry, která k nám nepropustí žádné stresové vlivy. Platí opak. Stres má za úkol nás chránit před nebezpečím a adaptační mechanizmy s ním spojené nám umožňují být vůči stresorům, které ho vyvolávají, odolnějšími. Chce-li člověk zesílit svou odolnost vůči nim, musí se se stresem potkávat a nepohodlí se mu nesmí stát nepohodlím, ale biologicky přirozeným prostředkem. Z potkávání se se stresem vycházíme silnější, zkušenější, můžeme se naučit mnoha novým dovednostem, stát se moudřejší. Naše resilience roste, a to jak v oblasti tělesné, tak psychické. Lze tedy říci, že přizpůsobivost neboli adaptabilita na zátěž (stres) je prostředek organizmu, jak zajistit pevnější resilienci. Náš organizmus je schopný snášet náročné situace s menší újmou.
Z daných důvodů si již v dětství potřebujeme vycvičit a osvojit adaptační mechanizmy vyrovnávání se s náročnými životními situacemi, ať fyzicky, tak i duševně. Dávkovaného a opakovaného stresu je třeba využívat jako očkování. Bez očkování stresem proti stresu jsme zranitelní a náchylnější k nemocem, duševním poruchám a k rozhodnutím, která jsou v tu chvíli výhodná, ale pro život dlouhodobě nevhodná.

Důležitá je vždy přiměřenost stresu. Ta je dána na jedné straně intenzitou a dobou působení stresorů a na druhé straně tělesným a duševním stavem konkrétního člověka, závislým na výchově a tréninku, a také na genetickém vybavení, tj. na předurčené osobnostní a tělesné typologii. V tomto kontextu pak můžeme stres rozdělit na "hodný" – přiměřený, únosný –, který stimuluje k lepším výkonům, a "zlý", který může vlivem nadměrné zátěže jedince poškodit a vyvolat u něj onemocnění, nebo dokonce i smrt. Pokud tedy intenzita stresu nepřesáhne únosnou míru, jsme výkonnější, je-li už toho ovšem na náš organizmus moc, výkonnost prudce klesá. Tato únosná míra je vysoce individuální a závisí právě na naší resilienci.

Úloha stresorů v dětství a v pokročilém věku
V našem kulturně-sociálním povědomí má stres bohužel negativní pověst. Hranice, kdy stres škodí a kdy pomáhá, se posouvá směrem ke snaze odbourávat vliv stresorů budováním ochranných bariér, a to již od dětství, kdy se jako rodiče všemožně snažíme své děti nestresovat. Dítě nesmí zaplakat, ve škole se nesmí stresovat, na vyučování jej vozíme autem, aby se mu nic nestalo, v jeho výchově dominuje trend "života v bavlnce". Odolávat zátěžovým vlivům je pak obtížné.
Naše úporná snaha uchránit potomky před odpovědností, konflikty, samostatností, bakteriemi, viry, chladem a tisíci dalších problémů, které by je mohly ohrozit, je dostává za ochrannou bariéru, a tím jim bere nejen životní "otužilost", ale také radost. Bez možnosti natrénovat schopnost odložit své potřeby, umět si odepřít, umět se překonat v nepohodlí, učit se odpovědnosti, naučit se respektovat určitý řád a umět rozdat ze svého druhým se stáváme zranitelní jak osobně, tak i v našem společenství.

Určitou míru stresu potřebujeme i k tomu, abychom naše regulační mechanizmy udrželi v chodu, aby takříkajíc nezlenivěly. Nejpatrnější je to u starých lidí. Stačí i čtrnáct dní pasivity a už to u nich může mít nevratné důsledky. Dokud musí být staří lidé výkonní a musí se starat sami o sebe nebo o druhé, dokud jsou duševně aktivní, tak fungují. Jakmile však sleví v nárocích na sebe sama a začnou pouze nečinně koukat z okna, je pravidlem, že se jejich duševní i tělesný stav velmi rychle zhorší.

Tréninková adaptace platí pro psychiku i tělo
Půjdeme-li na delší procházku, zacvičit si, zaběhat, přivede to náš organizmus k tělesnému zatížení (stresu). To vyvolá narušení vnitřního prostředí, na které odpovíme stresovou reakcí (vyloučí se adrenalin atd.). Do funkce se vzápětí zapojí vyrovnávací systémy – respirační, kardiovaskulární, imunitní a další. Po několika týdnech opakování se stresová odpověď na stejně velké zatížení začne oslabovat. Avšak pozor – jiný případ nastane, když poběžíme maraton bez předchozího tréninku, venku bude přes 30 stupňů a my se sotva zotavili z chřipky. V tuto chvíli nám tato pohybová zátěž nejen nepomůže, ale může nás i zabít.

V tělesné oblasti není třeba provádět pokořující extrémní výkony, ale je třeba odolávat běžným tělesným atakům – zimě, vedru, bakteriím, virům atd. Bez jakéhokoliv propuštění těchto stresorů do našeho života ztrácíme resilienci, a jakmile se s nimi střetneme, okamžitě strádáme a onemocníme. Stejný princip tréninkové adaptace platí obecně pro všechny další stresory – zimu (otužování), vedro (saunování) – včetně stresorů psychických.